ANKETA

Jakou barvu hedvábného šátku preferujete?

červený nebo růžový šátek červený nebo růžový šátek 39% žlutý šátek žlutý šátek 19% modrý šátek modrý šátek 22% zelený šátek zelený šátek 19%

KONTAKTY

Iveta Salamonová
Nejedlého 1418
735 41 Petřvald
tel: 737 483 316
info@milliongifts.eu
IČO: 60030160

Zajímavé články » Historie - vitráže.
Historie výtvarných technik - vitráže.

Vitráž - nebo také vitraj - je označení pro nejstarší způsob prosklení oken. Také první zprávy o českém skle se týkají vitráží. V sázavské kronice je k roku 1162 zmínka o opatu Regnardovi, který se vyznal "v umění vysazovati skelnou mozaiku". O vitrážích máme z dalších let řadu zpráv, které ukazují, že toto umění bylo u nás značně rozšířené. Z roku 1276 je doklad o dvou skleněných oknech kostela sv.Víta na Pražském hradě s malbou výjevů z bible, která nechal osadit pražský biskup Jan III. Z dalších zajívavých vitrážových oken jmenujeme alespoň klášter v Třeboni a  zámeckou kapli v Českém Krumlově.

 

Až do 18.stol. nebyli schopni skláři vyrobit sklo v takových rozměrech, aby mohli z jednoho kusu skla zasklít i běžné okenní otvory. Kromě nejstaršího litého skla, vyráběli skláři malá skla, kterým říkali průhledová kolečka, terčíky nebo sprostá kolečka. Dnes tato kolečka nazýváme pupky nebo také bucny. Byla roztáčena na desce a v dřevěném korýtku, aby se docílilo stejných velikostí. Dalším druhem bylo sklo foukané, které dnes označujeme jako sklo antik. Sklář vyfoukl válec tenkého skla, který podélně rozstřihl a za stálého nahřívání narovnal. Specifikou českého skla pro vitráže bylo však sklo terčové (označované také jako dvojitá kolečka či velká prohlédací kolečka). Jednalo se také o roztáčené sklo (jako u bucen), ale postup byl složitější a toto sklo bylo v průhledu mnohem příjemnější a ušlechtilejší. Tomu odpovídala také cena - v roce 1694 bylo v Planské huti možno za zlatku koupit 100ks rozličného dutého skla (číše, sklenice a pod.) nebo 100ks dvojitých prohledacích terčů, či půl truhly sprostých koleček (což bylo několik tzv. velkých kop - velká kopa byla běžných 60ks + několik koleček zdarma na rozbití).
Skla vitráží byla spojována olovem, které bylo buď přecínováno po celém povrchu nebo byly spájeny pouze spoje olova.
Pro malbu vitráží se používalo jemně rozemletého, barevného skla. Tento skleněný prášek se třel s éterickými oleji (levandulový, rozmarýnový a pod. ) , či u lazur a valér s vínem a později s roztokem arabské gumy. Hotová malba se vypalovala v pecích. Teplota pro výpal byla dána druhem skla, na který se malovalo a druhem sklářské barvy. Znalosti optimálních skel a barev pro určitý druh vitráže býval střežen jako tajemství dílny. Na rozdíl od jiných sklářských barev, které prošly vývojovými změnami, jsou u vitráží  stále používány klasické materiály (např. zlato pro rubín, stříbro pro žlutou). Stejně tak se nezměnily ani postupy - např. barvy se třou ručně pro každý den práce. To je dáno vlastnostmi éterických olejů. A je to snad jediná malířská technika, kde se vývoj jakoby zastavil.

Vitráže v kostelech měly i určitý řád. Nejen ve výjevech, ale i v propustnosti světla.  Zejména v gotických katedrálách je barevnými valérami skla docílen dojem, že nejvíce světla je u katedry. Málo kdo si to uvědomí, například okna vysokého chóru v katedrále sv.Víta, která hlavně prosvětlují střední loď, působí na návštěvníky dojmem, že jsou všechna ze stejného skla. Ve skutečnosti jsou tato skla od barvy zelené (u vstupu) do žluté (u katedry).

Technika Tiffany

Poprvé s tímto způsobem výroby přišel Louis Comfort Tiffany na přelomu 19. a 20. století. Syn newyorského obchodníka se šperky a dekorativními předměty. Právě probíhající období secese podporovalo rozvoj všech uměleckých řemesel a tak se nová technika ujala a výtvarníci ji využívají dodnes k výrobě šperků, svícnů, lampiček a jiných dekorativních předmětů. Místo olověného profilu se používá měděná fólie - páska růžných šířek, z jedné strany je opatřena silným lepidlem (páska může být pod lepidlem i barvená, čená nebo postříbřená). Spojování jednotlivých opáskovaných dílků se provádí pomocí cínu. Je možné použít i menší kousky skla, výsledný předmět má jemnější - tenčí spoje. Barevná skla musí být pro tuto techniku přesně zabroušená (speciální bruskou na sklo s hlavou s diamantovým prachem). Skla mohou být čirá, opálová, poloopálová, nebo s různým povrchem.

Tiffany technika vrátila opět zpracování výplňového skla z průmyslové výroby zpět do ruční manufakturní. Veškeré činnosti jsou zde prováděny ručně
( řezání, broušení, spojování ) a při výrobě jsou používány většinou patentované vzory pro lampy, stínítka, lustry, výplně dveří a oken a pod.

 

Celý sortiment šperků vyrobených pomocí Tiffaniho techniky naleznete zde